18 dní v Jihoafrické republice: Reportáž z odborné praxe

Sobota 7.2. Mezi 600 slony a nekonečnou byrokracií: Náš nejteplejší den v Africe

Dnes jsme vstávali opět velmi brzy, protože jsme chtěli vidět slony v největším národním parku Addo Elephant Park při ranní pastvě. Pan učitel si tentokrát raději nastavil navigaci, aby nemusel znovu vlát za blatníkem strejdy Johana, a udělal dobře. Jeho auto ještě nebylo kompletní a první dvě auta už mezitím odjela do školy vyzvednout oběd. Nakonec jsme se všechna tři auta sešla až u vstupní brány do parku. Asi nikoho nepřekvapí, že jsme tam strávili téměř hodinu vyřizováním papírů. To, co by Evropan zvládl za pět minut, bylo tady nekonečné, složité a stejně nakonec ne zcela kompletní. Vyplnit registrační značku vozidla, jméno řidiče a číslo pasu nebo občanky se ukázalo pro místní jako nadlidský výkon. Navíc jsme zjistili, že místní mají vstupné čtyřikrát levnější než turisté z ciziny. A i když byly všechny údaje vyplněny do formuláře, paní u brány si vzápětí ty samé informace znovu opisovala od pana učitele jako řidiče. Po cestě nám došlo, že nás nikdo neupozornil na nutnost dostatečné zásoby paliva. Park je totiž opravdu rozlehlý a plný prudkých stoupání. A že si ten Hilux těch 30 litrů na 100 kilometrů klidně vezme.

Po chvíli jízdy jsme narazili na prvního samotného slona, jak se koupal. A tak začalo focení. Strejda Johan ale vycítil větší kořist a popojeli jsme o kus dál. Tam už byla celá rodinka. Bylo úžasné je pozorovat takhle zblízka a ve volné přírodě. Když tato mohutná zvířata procházela kolem našich aut, nebyl slyšet žádný dusot ani vibrace. Byla tam spousta mláďat a byla neuvěřitelně roztomilá. Celkem jsme v parku viděli několik desítek slonů, ale také zebry, divoká prasata, opice a další zvířata. Park má údajně kolem 600 slonů afrických. Z bezpečnostních důvodů jsme po celou dobu nemohli být na korbě Hiluxu, ale vůbec nám to nevadilo. Vedro bylo totiž extrémní, na slunci neuvěřitelných 44 °C. Byli jsme rádi zavření v autě s klimatizací.

Zhruba v polovině parku jsme dorazili do odpočinkové zóny s přístřešky, kde se dalo i grilovat. Paní učitelka Saget vytáhla z auta led, vodu, Colu a maso. Nechápali jsme, jak mohl ten led v tom horku vůbec vydržet, ale bylo nám to jedno, okamžitě jsme ho začali ládovat do kelímků a Karel se ujal role barmana. Saget se strejdou Johanem rozdělali oheň a přesně ve chvíli, kdy se po hodině čekání všech pět kilo ledu rozpustilo, bylo maso hotové. V sobě jsme to měli za pět minut. Pak už jsme jen nastartovali auta, zapnuli klimatizaci na maximum, uklidili po sobě a vyrazili zpět. Původně jsme měli v plánu ještě krátkou procházku po bezpečné části parku, ale kvůli vedru jsme ji raději zrušili.

Z parku jsme zamířili nakupovat místní speciality pro naše blízké. Michal mezitím na internetu zjistil, že se tyto věci nesmí dovážet do EU ani do ČR. Každý z nás má ale toho plný kufr, takže jsme zvědaví, jestli nás nezavřou. V Africe by to možná ještě prošlo, ale po příletu do EU se kufry kontrolují znovu. No nic, kdyžtak budeme maturovat ve vězení v Amsterdamu. S panem učitelem zvládneme odborné předměty a s paní učitelkou ty všeobecné. To dáme, žádný strach!

Po cestě jsme se domluvili, že dnes půjdeme na večeři do restaurace na místní speciality z moře. Paní učitelka Saget tak vařila večeři jen pro učitele a Jirku. Zatímco jsme seděli v restauraci, venku se strhla pořádná bouřka, blesky křižovaly oblohu a hromy burácely. Hned jsme si vzpomněli, že na zítra je v plánu koupání v moři. Doufáme tedy, že se vyprší přes noc, protože poslední den se chceme ještě vykoupat. Pršet klidně může, až budeme na letišti. Třeba nám zase nateče do letadla a my tu budeme muset zůstat.

Pátek 6.2. Foukání do testeru, divoká jízda a kečup bez rajčat: Náš den v průmyslovém srdci JAR 

Dnes ráno jsme si museli trochu přivstat, protože nás čekala velmi zajímavá návštěva. Nejprve místní ocelárna Coega Steels, která se nachází kousek za Port Elizabeth, a poté největší továrna Volkswagenu na africkém kontinentu, kde se vyrábí model Polo pro Afriku i Evropu.

Ráno zatím všechno klapalo podle plánu. Jakmile jsme ale dorazili k ocelárně, bylo nám oznámeno, že mají právě přestávku a máme si počkat zhruba tři čtvrtě hodiny. Nakonec si pro nás přišli už po dvaceti minutách, ale čekala nás další „zábava“ – bezpečnostní kontrola. Prohlíželi nám batohy, skenovali nás na kovové předměty, a dokonce jsme museli dýchnout do testu na alkohol. Jirka měl obavy, že by mohl nadýchat, protože si ráno vzal Bromhexin, že ho prý bolí v krku, ale nakonec jsme prošli všichni bez problémů. Zajímavé bylo, že naši paní učitelku nekontrolovali vůbec. Teoreticky tak mohla do areálu pronést cokoliv. Poté jsme se přesunuli do klimatizovaného jednacího sálu, kde bylo po venkovním vedru velmi příjemně. Následovala prezentace s bezpečnostními pokyny a rozdání ochranných pomůcek – přileb, špuntů do uší, bot s kovovou špičkou a reflexních vest. Celý tento ceremoniál zabral dalších asi čtyřicet pět minut. Když už jsme byli kompletně vybaveni a označeni, vyrazili jsme konečně do provozu. Na venkovních 35 °C jsme si už tak nějak zvykli, ale hned u vstupu nás čekalo překvapení. Vedle nás chladly právě vytažené traverzy z pece a teplota byla ještě výrazně vyšší, jak to z nich sálalo. Prošli jsme celý areál, viděli jsme, jak se do pece vhazuje staré železo, ale také zpracování zbytků, které už nelze využít k výrobě oceli. Ty se zde používají k výrobě cihel. Pracovní podmínky byly opravdu drsné a pro nás to byla velmi dobrá motivace začít se opravdu poctivě připravovat na maturitu. Nečekaně nás pak vzali na bohatou svačinu a dali se s námi do řeči. Zajímalo je, odkud jsme, co studujeme a jak to funguje u nás. Byli to velmi příjemní lidé. Prohlídka nakonec skončila o hodinu dříve, než bylo plánováno, což nám přišlo vhod, protože jsme doufali, že tak stihneme prohlídku Volkswagenu o hodinu dříve. Bohužel jsme tam dorazili o deset minut později. To bylo tím, jak se tam Štěpán vykecával… Tak jsme si dali další hodinové čekání, naštěstí ve stínu.

Po další bezpečnostní instruktáži a vybavení ochrannými brýlemi jsme nasedli do vláčku sestaveného z automobilových podvozků. Řidič nám rozdal bezdrátová sluchátka, do kterých nám říkal, co zrovna vidíme a vyrazil přímo do výrobních hal. Viděli jsme robotické ruce KUKA svařující karoserie, nasazování dveří, odjezd do lakovny a návrat už nalakovaných karoserií, do kterých montážní dělníci instalovali elektroinstalaci, palubní desku a sedačky. Každých čtyřicet minut bylo jedno auto hotové, neuvěřitelné. Na závěr jsme navštívili muzeum, kde nechyběl ani závodní simulátor. Ten jsme samozřejmě nemohli vynechat.

Poté jsme se už těšili do obchodu, kde jsme chtěli nakoupit suvenýry pro naše blízké. Strejda Johan na to šlápl a s místními předpisy se příliš nezabýval. Chudák pan učitel, který jel za ním, byla to opravdu divoká jízda. Od té chvíle chtěl pan učitel vždy dopředu vědět cíl a raději si ho nastavil do navigace. Před obchodním centrem jsme se obě auta opět ztratila, a tak jsme se rozdělili. Jedno zamířilo rovnou na ubytování, druhé na promenádu u pláže, kde prodávají místní suvenýry. Opět jsme smlouvali o ceny a musíme uznat, že místní jsou skuteční mistři obchodu. Když dokázali přesvědčit i Matěje, který tvrdil, že už nic nechce, aby si koupil dvě figurky zvířat, a z Karla, který se dušoval, že cenu stáhne na deset randů, nakonec dostali 350 randů, bylo jasné, že jsou opravdu dobří.

K večeři jsme dostali opět evropskou klasiku – pizzu a dvojitý párek v rohlíku. Nechyběl kečup a hořčice. Honzu ale napadlo podívat se na složení. Zjistil, že kečup obsahuje pouhých 5 % rajčatového protlaku a hořčice jen 6 % hořčičné mouky. No, co se dalo dělat, suchý to jíst nebudeme.

Čtvrtek 5.2. Boj se „žralokem“, ukrajinští lvi a ventilátor, co fouká dozadu  

Dnes ráno jsme měli opět zamířit do firmy Jendamark, jenže z ničeho nic dorazil jejich významný indický zákazník, a tak se naše návštěva musela zrušit. To nám ale vůbec nevadilo, protože si naši učitelé mezitím domluvili schůzku na státní černošské střední škole, která se nachází přímo naproti našemu ubytování. My jsme si tak mohli konečně trochu přispat.

Učitelé nám pak vyprávěli, jak to v této škole vypadá. Nejprve si podle vzhledu žáků mysleli, že jde o základní školu, ale nakonec zjistili, že se jedná o školu střední. Přivítal je zástupce ředitele spolu s ředitelem školy. Škola zajišťuje výuku pro přibližně 1 200 žáků. Domluvili se, že nahlédnou do několika tříd alespoň na pár minut. Zástupce ředitele je zavedl do jedné z učeben, představil je třídě a oni se posadili do zadních lavic a pozorovali výuku. Přestože je ve škole přísný zákaz fotografování, pořídili alespoň několik „špionážních“ snímků. Ve třídě bylo zhruba 50 žáků, učebna byla doslova přeplněná. Lavice malé, staré a poničené, stěny zcela holé. Některé dveře dokonce neměly kliku a některé třídy byly opatřeny mřížemi. V okolí budov se válely odpadky. Žáci nosí stejnokroje, ale v přeplněných a horkých třídách měli na sobě navíc ještě svetr a sako. Nejhorší dojem však zanechala školní kuchyně – ve skutečnosti šlo pouze o kontejner. Maso určené k obědu leželo ve škopku na špinavé zemi a kuchařky kolem něj běžně procházely. Jídelna v pravém slova smyslu neexistuje, žáci jedí venku na trávníku nebo hlíně kolem budovy. Tělesnou výchovu prý vůbec nemají, protože není nikdo, kdo by se staral o údržbu hřiště. Ve třídách byly vytrhané dráty z vypínačů, nikde žádné hasicí přístroje. Výuka probíhá v šedesátiminutových blocích bez přestávek až do jedenácti hodin, kdy mají oběd. Siréna v celou hodinu pouze signalizuje výměnu učitelů. Bylo to až šokující. Teprve při pohledu na toto prostředí si člověk naplno uvědomí, jak dobře se máme doma. Navíc učivo, které se zde probírá v deváté třídě, odpovídá přibližně učivu naší čtvrté třídy. Nemají žádné učebnice a jen občas dostanou okopírovaný papír, který si vlepí do sešitu. Na druhou stranu ale věděli, kde se nachází Česká republika.

Snídaně nás dnešní ráno čekala až v deset hodin, což nám vlastně vyhovovalo, klidně bychom tento režim zavedli nastálo. Po snídani jsme vyrazili na pláž, abychom se na hodinku osvěžili v moři. Michal tam jezdil na plastovém prknu po vlnách a očividně si to užíval. Adam se však hrozivě poranil na hrudi. Tekla z něj krev, ale po ošetření panem učitelem to naštěstí nevypadalo tak vážně. Aspoň bude mít historku, že ho napadl žralok a on ho přepral.

Na oběd jsme se měli vrátit na ubytování, ale opět nastaly zmatky, což nás už vlastně ani nepřekvapilo. Spíš to uvádíme pro dokreslení místní mentality a způsobu plánování logistiky. Ulepení od soli jsme projeli celé město až do největšího obchodního centra v okolí. Tam se nám ještě ztratil strejda Johan, a tak jsme se rozdělili do dvou aut. Vzápětí jsme se ale v obchodním centru ztratili i my a nemohli jsme najít cestu ven. Jak jsme se dříve smáli učitelům, že se ztratili, teď jsme byli kompletní. Čas se krátil, protože ve dvě hodiny jsme měli být na safari. Mezitím se oběd přesunul do školy, takže místo na ubytování jsme jeli do školy. Jídlo jsme jen popadli s tím, že se najíme po cestě nebo během čekání na sprchu. Pak zase zpět na ubytování. Vzhledem k tomu, že máme k dispozici jen dvě sprchy, šlo všechno dost pomalu. Do safari parku Kragga Kamma jsme tak dorazili jen s hodinovým zpožděním, takže paráda. Zůstali jsme v autech a celý park jsme si pomalu projeli. U každého zvířete bylo možné zastavit, v klidu si ho prohlédnout a vyfotit. Bylo krásné vidět, že kromě lvů nebyla zvířata oplocena a mohla se volně pohybovat po celém areálu. Největší dojem na nás udělaly žirafy a mladí lvi pocházející z Ukrajiny. I ostatní zvířata však bylo úžasné pozorovat v jejich přirozeném prostředí. Honza měl s sebou profesionální fotoaparát s dobrým objektivem, a tak bylo slyšet hlavně cvakání jeho spouště. U žiraf jsme se ještě společně vyfotili.

Po návratu na ubytování začal první Honza učit pana učitele skládat Rubikovu kostku. Byl velmi trpělivý, protože začátky nebyly jednoduché. Když jsme ale slyšeli jeho nadšené „supr“, bylo jasné, že se mu konečně daří. K večeři jsme dostali místní specialitu. No, hlavní bylo, že se nás to nepokusilo zabít, takže vlastně dobrý. Po jídle následovaly zákusky, které byly hodně sladké a mentolové. Ty jsme nakonec všechny přenechali panu učiteli. Takže až dostane cukrovku, tak je to kvůli nám. Krátce po večeři se strhla bouřka, začaly létat blesky a silně pršelo, takže jsme se stáhli dovnitř. Druhý Honza si stěžoval, že mu nefunguje ventilátor, a tak ho s Jirkou rozebrali a pokoušeli se ho promazat. Hodně jsme se nasmáli, když ho sice úspěšně složili, ale ventilátor foukal na opačnou stranu – otočili totiž motor v držáku. Třetí Honza šel „chytat blesky“. Respektive chtěl fotit Jižní kříž a další hvězdy, no prostě oblohu jižní polokoule, kterou doma neuvidí. Celý pobyt se na to těší, ale buď to zaspí, nebo je zataženo. Minulý týden jsme navíc byli ubytováni mezi Pretorií a Johannesburgem, kde je silný světelný smog, takže tam neměl šanci vůbec žádnou.

Středa 4.2.   Mezi high-tech roboty a africkou realitou: Když se dvě minuty změní v půlden

 Po snídani jsme vyrazili do firmy Jendamark, kde jsme se konečně zapojili přímo do práce. Rozdělili nás do tří skupin. Jedna skupina proměřovala rozváděče, druhá sestavovala filtrace a třetí měla za úkol pomáhat při sestavování výrobní linky, na níž budou robotické ruce KUKA vyrábět kabelové svazky včetně konektorování. Právě tato část nás velmi zaujala. Natáhnout vodič si ještě dokážeme představit, ale to, že robot kabel odizoluje, zakrimpuje a zapojí do konektoru, je až neuvěřitelné. Slaněné vodiče se totiž kroutí, třepí a chovají nepředvídatelně. Že už si s tímto dokážou poradit roboti, jsme vůbec netušili. I proto byla jedna z robotických rukou mimořádně složitá, byla určena výhradně ke konektorování. Její cena se pohybovala ve vyšších desítkách milionů. Škoda jen, že linka ještě není hotová, protože bychom ji rádi viděli v provozu. I tak jsme si ale mohli projít celou linku – od rozváděčů pro robotické ruce KUKA, přes hlavní rozváděče celé linky, až po specializované přípravky pro automobilový průmysl určené pro Saúdskou Arábii. Dostali jsme se dokonce bez dozoru přímo k plánům celé sestavy a pohybovali jsme se uvnitř linky, kde by i sebemenší poškození čidla nebo kabelu znamenalo značné škody. Místní ISO normy to však zjevně řeší jinak, v Evropě bychom se k něčemu takovému rozhodně nedostali. Díky tomu jsme se dostali i k otázce pracovního tempa. Ve škole nás často kritizovali, že pracujeme pomalu, ale tady jsme viděli, že se nikdo zrovna nepředře. Přestávky jsou velmi časté, ale je možné, že je to dáno i místním klimatem – pracovat v tomto horku osm hodin denně pouze s přestávkou na oběd bychom ani my nechtěli. Když nám ale zaměstnanec firmy řekne, že se vrátí za dvě minuty, a my ho pak nevidíme půl dne, a to samé udělá i manažer… Člověk si o tom pak udělá vlastní obrázek. Přesto bylo velmi zajímavé dostat se tak blízko k technologiím, které ve škole známe zatím jen v mnohem menším měřítku.

Mezitím paní učitelka navštívila místní černošskou státní střední školu, aby si domluvila hospitaci. Ředitel zpočátku příliš nechápal proč, ale nakonec jí ji na zítřek umožnil. Už se těšíme, až nám bude vyprávět, jak to ve státní škole funguje. Ranní nástupy žáků ve stejnokrojích před školou v nás zatím nezanechávají příliš dobrý dojem.

Včera nám byly k obědu slíbeny místní ryby a menšina z nás se na ně dokonce těšila. O to větší bylo překvapení, když se z ryby nakonec stal hovězí guláš s rýží. Po čtrnácti dnech v Jihoafrické republice už nás to vlastně ani nepřekvapilo, a tak se raději přestáváme ptát, co bude k jídlu. Dnes to byl alespoň docela dobrý sendvič s chipsy.

Plánovali jsme také návštěvu Jihoafrického muzea letectva u letiště v Port Elizabeth. U brány nás ale nemile překvapila informace, že dopoledne došlo k ozbrojenému přepadení a střílelo se. Opět jsme si uvědomili, že nejsme v úplně bezpečné zemi a že varování našich hostitelů musíme brát vážně.

Na závěr dne jsme jeli k Anitě domů. Anita pro nás připravila opravdu krásný večer. Nejprve jsme si s Fernandem šli zarybařit a někteří se dokonce vykoupali v moři. Paní učitelka se šla projít po okolí a my jsme mezitím naučili pana učitele rybařit. Jako úplný začátečník, a navíc jako jediný, nakonec rybu skutečně chytil. My jsme to zkoušeli z loďky uprostřed zátoky, ale skončilo to tím, že se s Jirkou převrátila a byl rád, že zachránil alespoň topící se telefon. Pan učitel si pak šel zaběhat a my jsme vyšplhali o čtyři patra výš na Anitinu terasu, kde má velký bazén s výhledem na moře. Bylo to úžasné! Pod námi strejda Johan rozdělával oheň na gril, my jsme leželi v bazénu, kolem vonělo grilované maso, hrála dobrá hudba, zapadalo slunce a obloha se barvila do zlatova. Tohle snad ani nemůžeme spolužákům ve škole vyprávět. Tento večer je snem snad každého kluka a nám se skutečně splnil.

Úterý 3.2. Lighthouse a realita: Den plný technologií a hlubokých pravd o JAR Po ranní snídani jsme se přesunuli do firmy Jendamark. Společnost se zaměřuje především na automobilový průmysl a své výrobky exportuje i do České republiky. Přímo ve výrobní hale jsme si všimli české vlajky mezi desítkami dalších zemí, kam firma své produkty dodává. Jendamark má pobočku také v Německu a paní učitelka začala uvažovat o možnosti odborných stáží právě tam. Nás už se to sice pravděpodobně týkat nebude – tedy za předpokladu, že úspěšně zvládneme maturitu. Na maturitu z angličtiny bychom si ale troufli už teď všichni. I kdyby nám tato stáž nedala nic jiného, angličtinu jsme si zde výrazně zlepšili, a hlavně se přestali bát mluvit. Firma Jendamark nás zaujala i svými výrobními procesy. Zatímco u konkurence trvá jeden konkrétní proces přibližně čtyři hodiny, zde ho postupně optimalizovali až na současných 55 sekund, což je opravdu úctyhodný výkon. Díky tomu se firma dostala na světovou špičku ve svém oboru. Ve výrobě hojně využívají umělou inteligenci, rozšířenou realitu a další moderní technologie, které snižují zmetkovitost a zároveň výrazně usnadňují zaškolování nových zaměstnanců. Upřímně řečeno, něco takového jsme tady opravdu nečekali.

Po obědě jsme se vydali na procházku k historickému majáku přímo u pobřeží. Vystoupali jsme až na samotný vrchol a Honza se dokonce dostal až k žárovce majáku (je tam žárovka Philips 400 W / 645, která má světelný tok 32 000 lm!!!). Cesta nahoru vedla po velmi příkrých schodech, kterých pan učitel napočítal přesně 101. Po nezbytném focení jsme se prošli po pobřežních kamenech a hledali mušle na památku. Jelikož sem příliš lidí nechodí, nešlo o drobné mušličky, ale o pořádné mušle. Jirka si dokonce nabral i písek – zakládá si totiž sbírku písků ze všech moří, která v životě navštíví.

Na závěr dne jsme se se strejdou Johanem zastavili v historickém centru Port Elizabeth. Prošli jsme si historické vlakové nádraží, odkud vyjíždí úzkorozchodný expres, a zamířili až do samotného přístaviště, kde Johan dokázal přemluvit ostrahu, aby nás, jako školu, pustili. Vyprávěl nám nejen o minulosti země, ale i o její nelehké budoucnosti. Mluvil o odlivu vzdělaných lidí, vysoké míře korupce a nepochopení demokracie. Nelson Mandela dal místním lidem svobodu, ale zároveň i odpovědnost. Mnozí však svobodu chápou tak, že si mohou dělat cokoliv, bez ohledu na pravidla. Nedokážou se přizpůsobit ani základním pracovním návykům, což se odráží ve vysoké nezaměstnanosti i kriminalitě. Zároveň současná zahraniční politika Spojených států navíc pravděpodobně přinese další nárůst nezaměstnanosti, a pro tuto jinak krásnou zemi tak půjde o další tvrdou ránu.

Pondělí 2.2. Vyloučení za účes a jednorožci v muzeu: Naše lekce z africké reality

A je to zase tady – škola. Tentokrát ale v Port Elizabeth, respektive v Gqeberha, podle nového názvu města.

Naproti našemu ubytování se nachází místní základní škola. Už brzy ráno jsme si všimli, že se na školním hřišti shromažďují děti, což nás podle našich zvyklostí překvapilo. Zeptali jsme se proto Terence, co se děje. Dozvěděli jsme se, že každé pondělí se zde žáci musí seřadit venku, kde probíhá kontrola účesů, délky vlasů, sukní a celkového oblečení. Pokud některé z pravidel nesplní, jsou na týden vyloučeni ze školy. Kdo přijde pozdě, není do vyučování vůbec vpuštěn. V tu chvíli jsme si uvědomili, jak přísná zdejší pravidla jsou – a že jsme vlastně rádi, že u nás doma to takto nefunguje. Podle těchto měřítek by už polovina z naší třídy měla dávno „docházku vyřešenou“.

Dnešní ráno bylo typicky africké – plné změn a zmatků. Podle plánu jsme měli jet do nové školy. Najednou jsme ale zjistili, že polovina kluků už odjela a druhá polovina, včetně učitelů, o ničem nevěděla. Později přišla zpráva, že pro nás někdo přijede do pěti minut. Po patnácti minutách však stále nikdo nikde. Padlo rozhodnutí, že pojedeme sami, jenže jsme nevěděli kam – v té škole jsme ještě nikdy nebyli. Naštěstí Shana věděla, kam jet, a navigovala nás. Po příjezdu jsme se ptali, proč k takovému zmatku došlo, ale místo vysvětlení jsme měli spíš pocit, že jsou dotčení oni. Postupně nám začalo docházet, že místní mentalita funguje úplně jinak než ta evropská. Čekali jsme i nějaké oficiální přivítání, ale žádné se nekonalo. Prostě jsme šli rovnou do třídy, kde jsme dostali nakopírované pracovní sešity se stykačovými zapojeními. Následně jsme se přesunuli do dílen a začali měřit a zapojovat jednotlivé obvody. Praktická výuka probíhala vcelku svižně a bez větších komplikací. Na oběd jsme se původně měli vrátit na ubytování, kde se mělo vařit, ale nakonec jsme se dozvěděli, že oběd bude zakoupen a dovezen přímo do školy. Kluci se snažili ukázat, jak se zapojuje u nás, aby práce byla přehledná a měla určitou úroveň. Nakonec se ale setkali s kritikou, že postupují příliš pomalu a že zde není kladen důraz na kvalitu, ale především na rychlost. To nás však nijak nerozhodilo. Několik zapojení jsme úspěšně dokončili, a to nám bohatě stačilo. Další den, další lekce – nejen z elektrotechniky, ale i z africké reality, kde plány často platí jen do chvíle, než se objeví nové.

Po škole jsme navštívili vyhlášené muzeum přímo v Port Elizabeth. Podle názvu mělo jít o muzeum hadů a dinosaurů. Dinosauři nás sice přivítali už u vstupu, ale čím dál jsme v muzeu postupovali, tím více se objevovaly sbírky, které spolu vůbec nesouvisely – od módy přes staré fotoaparáty až po jednorožce. Výsledek byl zvláštní, ale svým způsobem zajímavý. Muzeum působilo jako časová kapsle z osmdesátých let minulého století. Od té doby se zde zřejmě mnoho nezměnilo. Delfinárium, které kdysi patřilo k areálu, už dávno nefunguje a s ním zanikla i někdejší sláva celého místa. Situaci příliš nezlepšoval ani fakt, že zde nefungovala klimatizace, na kterou jsme z Evropy zvyklí jako na samozřejmost. Místo toho do sálu zatékalo ze střechy a problém byl vyřešen jednoduše – kýblem postaveným mezi exponáty.

Náladu jsme si nakonec spravili na promenádě u pláže, kde jsme nakoupili suvenýry pro naše blízké. Smlouvání bylo zábavné a ceny se nám často podařilo stáhnout až o polovinu. Poté se skupina rozdělila – část šla s Terencem a Shanou do posilovny, zatímco my jsme zamířili k moři. Tentokrát nás čekaly konečně pořádné vlny, ve kterých jsme se dosyta vyřádili. To nám ale už začalo pořádně kručet v břiše, a tak jsme se těšili na večeři. O to větší bylo překvapení, když jsme po návratu našli na stole dva velké hamburgery s hranolkami. Konečně večeře, která nás dokázala zasytit alespoň na hodinu.

Neděle 1.2. Sandálky na horách, sliby o abstinenci a útěk z „historického“ centra Hned po snídani jsme se chystali vyrazit na turistický výšlap na horu Lady’s Slipper, která se tyčí do výšky 571 metrů nad mořem. Trasa měla mít přibližně pět kilometrů, což znělo celkem nevinně. No jo, ale Shana a Mikaela nemají na turistiku boty, musíme se tedy stavit ještě v obchodě. Mikaela dokonce říkala, že má všechny boty jen na podpatku. Hned jsme si vzpomněli na letiště, když nás přijela přivítat, že měla na sobě nízké kozačky na podpatku. Což nás už tehdy v africkém vedru překvapilo. Vyrazili jsme tedy do obchodu a s pocitem, že jsme národ turistů a pomůžeme jim vybrat opravdu solidní, uzavřené boty do terénu. Nemile nás ale překvapilo, když obě prohlásily, že se jim nelíbí, a místo toho si pořídily otevřené sandálky – spíše do města než na horský výšlap.

Když jsme se vrátili k autu, bylo zamčené a pan učitel nikde. Po chvíli se objevil s úsměvem a přiznal, že se v obchodním centru ztratil a nemohl najít cestu ven. To už jsme se ale konečně vydali směrem k horám. Po krátké jízdě jsme dorazili na místo a trochu nás překvapilo, vlastně ne, vůbec nás nepřekvapilo, že se platí vstup na turistickou trasu. Výšlap začal velmi zostra a už po 450 metrech to Shana vzdala a vrátila se zpět k autu. Paní sekretářka Mikaela a Zrzek se však drželi a pokračovali s námi dál. Stoupání bylo opravdu prudké. V okamžicích, kdy se tep blížil ke dvěma stovkám, jsme začali vážně přemýšlet o zdravějším životním stylu – někteří chtěli přestat kouřit, ty zoufalejší dokonce slibovali, že přestanou i pít. Učitelé se mezitím pobaveně usmívali a neúprosně nás popoháněli dál.

Když jsme se konečně doslova doškrábali na vrchol, čekala nás zasloužená odměna. Nádherný výhled na okolní krajinu, v dálce třpytící se moře a u pobřeží pomalu se otáčející obrovské větrné elektrárny. Udělali jsme několik fotografií, konečně se najedli a znovu se namazali opalovacím krémem, protože slunce nás opravdu nešetřilo. Učitelé navíc přišli s nápadem zanechat na vrcholu českou vlajku se vzkazem, kterou umístili pod kámen na samotném skalním vrcholu. Cesta dolů byla podstatně příjemnější, ale ani tam jsme se nevyhnuli překvapení. U východu z trasy po nás chtěli znovu zaplatit poplatek. Přestože nám učitelé radili, ať nic neplatíme, polovina kluků raději zaplatila. Zbytek zvolil osvědčenou metodu pana učitele – „nerozumíme, běžte pryč“ – a prošli jsme bez problémů. Nasedli jsme zpět na korbu auta a vyrazili k mostu Storms River Bridge, který se klene nad hlubokým údolím ve výšce 36 metrů. Do roku 1984 byl dokonce největším obloukovým mostem v Jižní Africe. Bohužel se k němu váže i temná statistika – je často vyhledáván sebevrahy a v prvním roce provozu z něj údajně skočilo až 3 200 lidí.

Po návratu na ubytování jsme si dali oběd a rozhodli se, že si zajdeme do města. Hostitelé nás sice varovali, že je bezpečnější jet autem, ale my jsme si říkali, že dva kilometry nás přece nezabijí. Ušli jsme sotva dvě minuty, když nás zastavila policejní hlídka s dotazem, kam máme namířeno. Po našem vysvětlení nám bylo důrazně doporučeno, abychom do historického centra pěšky rozhodně nechodili – prý je to pro nás velmi nebezpečné. Poděkovali jsme a vrátili se pro auto. Popojeli jsme autem k historickému majáku a k chátrajícímu hotelu King Edward, jehož slavné časy už jsou dávno pryč. V okolí se pohybovali i opilí místní obyvatelé černé pleti a atmosféra nebyla úplně příjemná. U majáku jsme rychle pořídili pár fotografií a rozhodli se vrátit k autu. Jeden z místních na nás začal pokřikovat a my raději přidali do kroku. Bylo tam poměrně dost lidí, kteří si nás začali velmi nápadně prohlížet.  Musíme přiznat, že to byl první okamžik celé cesty, kdy jsme se opravdu báli. Rychle jsme odjeli a zamířili na historické molo u moře, kde už byla atmosféra klidnější. Udělali jsme několik fotek mezi běžnými návštěvníky a den jsme zakončili klasickou anglickou večeří cottage pie na ubytování.

Sobota 31.1. Když AI střídá oceán a den končí evropskou klasikou Dnešní ráno jsme po snídani zahájili návštěvou Univerzity Nelsona Mandely, konkrétně jejího Science Centre. Zde nám představili různé způsoby využití umělé inteligence v praxi. Viděli jsme například generování videí v libovolném jazyce pouze na základě fotografie a textu, hraní piškvorek s robotickou rukou, ovládání dronu pomocí gest a další zajímavé aplikace. Pro nás, zvyklé na evropské prostředí, to sice nebyly úplné novinky, ale celá akce v centru byla velmi pěkně a přehledně zpracovaná.

Po návštěvě univerzity jsme se přesunuli na pláž, kde nás čekal oběd, a hlavně dlouho očekávané setkání s Indickým oceánem, na který jsme se všichni moc těšili. Nejdříve ale bylo potřeba vrátit se na ubytování pro plavky. Před ubytováním jsme opět naskákali na korbu auta. Než jsme se však stihli naložit všichni, první auto, které nám vždy ukazuje cestu, nám odjelo. Pan učitel tedy vzal situaci do vlastních rukou, nastavil navigaci na Královskou pláž a vyrazili jsme. Toyotu Hilux už má zažitou natolik, že si tu jezdí jako místní. Dokonce ho dnes na chvíli vyděsilo auto, které jelo proti němu vlevo – jak si už zvykl na pravostranný provoz.

Na parkovišti Královské pláže nám ale zavolali z prvního auta, že jsme na špatné pláži. Takže znovu na korbu a popojet několik kilometrů na původní místo, kde jsme měli oběd. A konečně do vody! Moře bylo o něco chladnější, než jsme čekali, ale nakonec to bylo spíš příjemné. Indický oceán nás krásně osvěžil a vlny byly tak akorát na dovádění. Když jsme se vyřádili ve vodě, napadlo Jirku, že se nechá zahrabat do písku. Právě ve chvíli, kdy si lehl do vyhloubené jámy, přiběhl malý roztomilý místní černoušek a bez váhání si lehl přímo na něj. Celá situace byla neuvěřitelně milá. Klučina se krásně usmíval a Jirku objal. Oba jsme je pak zahrabali do písku a vznikly z toho opravdu povedené fotografie.

Po pláži jsme se těšili do sprchy a na večeři. A čekalo nás milé překvapení – poprvé od šlápnutí na Africký kontinent, jsme dostali typicky evropské jídlo: špagety. Všichni jsme si pochutnali. Dnešní den byl po dlouhé době klidný, pohodový a hlavně odpočinkový.

Pátek 30.1. Africký thriller, který by ani Netflix nevymyslel!

Žádný dramatik zatím nenapsal během několika hodin tolik zvratů, kolik jich dnes napsal samotný život nám. Pohodlně se usaďte, tohle bude jízda!

Den začal už v šest ráno snídaní na farmě. Čas byl drahý, čekal nás přesun do školy, test, balení kufrů a odjezd na letiště. Po snídani jsme sbalili pár drobností, rozloučili se s majitelem farmy a vyrazili. Zatím vše probíhalo přesně podle plánu. Jenže po pěti kilometrech jsme zastavili a… a čekali. Prý žádný stres. A my? Po týdnu v Jihoafrické republice nás už jen tak něco nerozhodí. Dvacet minut stání bez vysvětlení přece nemůže ohrozit celý den. Nebo ano?

Nakonec jsme do školy dorazili jen s pětiminutovým zpožděním, což je naprostá pohoda. V Česku chodíme do školy i s větším, a to dokonce i ty, co bydlí na intru. Test byl poměrně náročný, ale my jsme myšlenkami pořád byli ještě na včerejším safari a koupání na farmě. Po testu nás čekalo hledání závad na stykačových zapojeních. Rozdělili jsme se do tří skupin. První našla chyby okamžitě – Henk byl nadšený. Druhá skupina potřebovala o něco víc času, ale uspěla. Třetí skupina se však s úkolem trápila dlouho. I když jsme si nakonec pomáhali všichni, chyby jsme stále nemohli najít.

Henk se nenechal zahanbit a rozhodl se nám ukázat, jak to zvládne za pět minut sám. Po deseti minutách bylo jasné, že něco nehraje. Dokonce si vzal cigaretu do pusy na uklidnění. Jirka pohotově přiskočil se zapalovačem, zda nechce zapálit. Nakonec se ukázalo, že problém nebyl v zapojení, ale ve špatném schématu. Když už jsme se chtěli odebrat na oběd, sprchu a balení, zaznělo uklidňující: „Času je dost.“ Zapojení nakonec dokončil místní žák s učitelkou Bee.

Po obědě následovalo nekonečné čekání a pak slavnostní předání certifikátů. Henk nás pochválil, že jsme skvělá parta a že jsme na africké poměry neuvěřitelně chytří. Předali jsme jemu i jeho manželce dary z naší školy a poděkovali za vše, co pro nás udělali. A pak už rychle zpět na ubytování balit kufry.

Právě tam přišla další rána: na letiště nás neodvezou oni, ale zajistí nám taxi. Odjezd v 15:00. Máme dvě hodiny – žádný stres. Ve 14:45 stojíme dole připraveni. A pak studená sprcha: taxi si máme objednat sami… a platí se hotově. Hotovost ale skoro nikdo neměl. Je nás třináct, potřebujeme tři auta. Naštěstí Honza nějaké peníze sehnal a objednávka proběhla.

Když přijelo první auto, bylo jasné, že se tam nemůžeme vejít. Řidič tmavé pleti, trochu víc při těle, jen nevěřícně koukal, zatímco jsme mu do miniaturního kufru auta nacpali tašky, kluci naskákali dovnitř a kufry dostali na klín. Jeden obrovský kufr zbyl. Pan učitel ho vzal s tím, že ho dá do dalšího auta. Auto už tak bylo v žalostném stavu, přetížené na maximum. Po sto metrech se řidič otočil a vrátil nás zpět – takhle to prý nejde. V tu chvíli přijela Shana, Henkova dcera. Radost byla obrovská, kufry okamžitě letěly na korbu jejího pick-upu. Jenže…Shana nás prý na letiště odvézt nemůže. Nechápali jsme nic. Kufry jsme tedy znovu vraceli do taxíku. Řidič odmítl jet – že je přetížený. Čas neúprosně běžel. Nakonec jsme Shanu přemluvili. Kufry skončily u ní, přijelo druhé taxi, třetí jsme zrušili a vyrazili. Hned na první křižovatce zácpa. Shana to vzala přes příkop, kufry na korbě poskakovaly a my jen doufali, že nevyskočí do příkopu. Na letiště jsme dorazili každý jinam, ale rychle jsme se našli – letiště v Johannesburgu naštěstí není velké.

Pan učitel s pomocí zaměstnanců letiště naložil kufry na vozíky. U odbavení jsme si je postupně brali… a najednou na vozíku zůstal jeden kufr. Shanin! Omylem jsme jí ho vzali, jak se v rychlosti vykládalo auto. Ta už odjela a byla na cestě domů. Volali jsme jí, ale byla v zácpě a nemohla se otočit. Do toho chtěli zaměstnanci letiště zaplatit za naložení vozíků i když nám před tím řekli, že je to služba zdarma. Byli jsme v presu, museli jsme jim jasně říct, že nemáme peníze v hotovosti a raději hned šli na přepážku. Co ale s tím kufrem? Rozhodnutí padlo: kufr poletí s námi a Anita ho později dopraví zpět do Johannesburgu. Jenže bylo potřeba za něj zaplatit. Pan učitel měl nápad, že vyměníme kufry a doplatíme ten nejlehčí. Jenže ten zrovna nabíral pás na odbavení. Zaplatíme tedy plnou cenu. Ve chvíli, kdy dáváme kufr na pás, volá Shana, že právě přijela na letiště. Kluci popadli kufr a sprintovali za ní na parkoviště. Ostatní se mezitím v klidu odbavili. Do odletu zbývá něco přes půl hodiny. Teď už se opravdu nemůže nic stát… že? Bezpečnostní kontrola proběhla relativně klidně. Panu učiteli kontrolovali batoh a Jirka se musel zout. Ale u gatu pan učitel zjistil, že nemá letenku! Naštěstí ji našel u zdi, kde bral od kluků boty. Gate se otevřel včas, ale pro rychlejší odbavení šla část z nás venkem. Sedíme všichni v letadle a najednou se venku spustí liják. Po chvíli kapitán hlásí, že do letadla teče – nešly zavřít dveře, letadlo nešlo natlakovat. Už to vypadalo na velké zpoždění. Letadlo popojelo k technikům a ti po 45 minutách měli opraveno. Zkušební natlakování vyšlo, letíme! A po cestě nás čekala úžasná podívaná na nepřetržité blesky v oblacích.

V Port Elizabeth nás přivítala Anita. Každého objala a bylo vidět, že nás opravdu ráda vidí, bylo to velmi přátelské přivítání. Před letištěm čekali zaměstnanci školy, které nám zběžně představila. Nasedli jsme do aut a… nic. Čtvrt hodiny se řešilo, kam nás vlastně odvezou. Pro Evropana nepochopitelné, pro nás už rutina. Na místě jsme očekávali krásný školní internát, jaký jsme viděli na fotkách. Teplá sprcha, čistá postel, to byla vidina každého z nás. Realita byla bohužel tvrdší. Pokoje byly sice čisté, ale v jednom nesvítilo světlo. Toho se hned ujal místní muslimský učitel a začal měnit žárovky. Při tom si Štěpán potřeboval nabít telefon a nemohl najít zásuvky. Ty opravdu v celé místnosti nebyly! To jsme nakonec vyřešili prodlužkou z chodby, ale zase jsme nemohli zavřít dveře do pokoje. To nám ale už nevadilo. Při hledání toalety, jsme objevili místnost, kde elektrifikace zřejmě ještě nebyla vynalezena. Takže na záchod jedině s baterkou. Uvědomili jsme si, že jsme právě šlápli z louže do bláta.

Naštěstí přišla pozdní večeře, kterou místní učitelé narychlo připravili. Po celém dni to byla konečně jedna dobrá zpráva. Jdeme spát s nadějí, že ráno bude – jako vždy – moudřejší večera.

Čtvrtek 29.1.  Plány se mění, dobrodružství zůstává: Jak jsme zůstali na farmě a potkali žirafy

Pondělí 26.1.  Lekce pokory: Od moderní elektrotechniky k večeři u ohně

Dnešní den jsme po snídani zahájili netradičně – vyrazili jsme do školy. Tentokrát ale ne na naši Hradebku, nýbrž do partnerské školy Olifantsfontein Artisan Academy v Jihoafrické republice! Už při příchodu jsme zjistili, že zde platí velmi přísná bezpečnostní pravidla týkající se oblečení. Přestože bylo velké teplo, přes 30 °C, museli jsme si obléct dlouhé kalhoty a pevnou obuv. A to i přesto, že nás čekala pouze teoretická výuka.

Dostali jsme pracovní sešity, které obsahovaly úplné základy učiva – témata, jež se u nás probírají už na základní škole a v prvním ročníku střední školy. To místní vyučující poměrně překvapilo, protože většinu látky jsme bez problémů ovládali. Proto nám byla rozdána další publikace, která už lépe odpovídala našim znalostem elektrotechniky. Společně jsme probrali jednotlivá témata, diskutovali o rozdílech v naší zemi a dostali se i k teorii fotovoltaiky. Na závěr nás čekal krátký test o čtrnácti otázkách, který jsme všichni zvládli během několika minut. Podle vyučujících bychom měli na konci týdne obdržet certifikát, tak uvidíme. Následně jsme si prohlédli školní dílny, kde budeme zítra pracovat prakticky. Tato návštěva nás vedla k uvědomění, jak kvalitní vybavení máme doma na Hradebce. O to víc si ho teď budeme vážit.

Odpoledne nás po cestě ze školy nepříjemně oslovil jeden z místních obyvatel, ale Terenc situaci pohotově vyřešil. Už jsme se těšili na další program, když náhle vypadl elektrický proud. Bylo nám vysvětleno, že se jedná o úmyslné vypnutí elektřiny vládou, a není jasné, jak dlouho potrvá. Musíme se tedy spolehnout na powerbanky. Pan učitel nám vysvětlil, že podobné výpadky nejen elektřina, ale i internetu jsou v Africe poměrně běžné. Vláda se tím snaží potlačit opozici a vzbouřence. A tak jsme nakonec byli rádi alespoň za fungující internet. I to je součástí autentického poznání místních podmínek, které nám pomáhá více si vážit evropského komfortu, stability a demokracie.

Večeři jsme dnes dostali dříve, dokud bylo ještě světlo. Naši hostitelé zapálili všude svíčky a pak nakonec i oheň a vznikla netradiční atmosféra. Je sedm večer, je totální tma a zvedá se vítr. Sedíme u ohně a povídáme si. Hvězdy bohužel nejsou vidět, protože světelný smog z Johannesburgu a Pretorie je velký.

Neděle 25.1. Lekce historie, která nenechá nikoho chladným, a Johannesburg jako na dlani

Na dnešní den si pro nás naši hostitelé připravili opravdu pestrý program. Hned po snídani jsme se vydali do Muzea apartheidu, které v nás zanechalo silný a místy až mrazivý dojem. Přestože muzeum nebylo tak interaktivní, jak jsme zvyklí z Evropy, jeho obsah mluvil sám za sebe. Největší stopu v nás zanechaly stovky popravčích smyček zavěšených ze stropu a autentické televizní záběry brutálních policejních zásahů proti neozbrojeným demonstrantům. Byla to připomínka nedávné, ale velmi temné kapitoly jihoafrické historie.

Abychom tuto tíživou atmosféru alespoň trochu odlehčili, zamířili jsme následně do zábavního centra vybudovaného v bývalé štole, kde se kdysi těžilo proslulé johannesburské zlato. Doufali jsme, že se nám podaří sfárat do téměř kilometr hluboké štoly a najít ještě pár zbytků po zlaté horečce, ta však byla bohužel již uzavřená. I tak jsme si ale přišli na své – využili jsme řadu dalších atrakcí a projeli se na velkém ruském kole, z jehož vrcholu se nám naskytl krásný výhled na celé město.

Cestou zpět nás opět vezl náš pan učitel a tentokrát už působil, jako by v Jihoafrické republice řídil odjakživa. Přestože ho stále fascinují místní pravidla na křižovatkách, jízda byla klidná a pohodová.

Celkově to byl poklidný, ale zároveň velmi zajímavý den. Zítra nás však čeká návštěva místní školy, a tak jsme plní očekávání, jaké nové dobrodružství nás potká tam.

Sobota 24.1. Jak pan učitel dobyl africké silnice a my náruče lvíčat

Po nekonečně dlouhé cestě z Evropy do Jihoafrické republiky jsme si dopřáli jen krátký spánek, než jsme se brzy ráno sešli u snídaně. Tu nám připravil místní kuchař a na stole nás čekala míchaná vejce, čerstvé ovoce a také indická pomazánka „mango čatní“. Právě ta se však setkala s jednoznačným neúspěchem – její exotická chuť byla na nás přece jen až příliš odvážná.

Po snídani jsme vyrazili do zoologické zahrady „Mystic Monkeys“. Hned na začátku nás čekalo malé dobrodružství – chyběl nám jeden řidič, a tak byl náš učitel požádán, zda by se neujal řízení. Přestože má za sebou tisíce kilometrů po celé Evropě i zkušenosti z Asie, jízda v Jihoafrické republice pro něj znamenala novou výzvu: jezdí se zde vlevo. Této výzvy se ale zhostil s nadšením. I když občas místo řadicí páky vzal za kliku dveří, cesta proběhla bezpečně a ve skvělé náladě.

V zoologické zahradě nás čekal nezapomenutelný zážitek – možnost pochovat si malá lvíčata a tygříky. Byl to okamžik, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Celý den jsme strávili s místními průvodci a postupně jsme zjistili, že se anglicky bavíme mnohem plynuleji, než jsme čekali. Sami sebe jsme tím příjemně překvapili a možnost maturovat z angličtiny je nám najednou bližší.

Cestou zpět nás zaskočila prudká bouře. Zmokli jsme víc, než jsme plánovali, ale ani to nám nezkazilo náladu – už jsme se těšili na večeři. Ta nás nezklamala: burger s hranolkami přišel vhod. Večer jsme zakončili posezením u ohně, kde jsme si povídali s místními obyvateli, u kterým jsme momentálně ubytovaný. Přišel také Marobe, místní černošský kluk od sousedů, který studuje automechanika a naši hostitelé ho nejen finančně podporují, ale berou ho s námi i na výlety a platí za něj vstupy. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavostí o místním životě. Atmosféra byla přátelská a uvolněná a celý den jsme tak uzavřeli opravdu vydařeným večerem.

Pozdrav z Johannesburgu! Máme za sebou 12 hodin v oblacích

Máme to za sebou! Naše výprava za zkušenostmi do Jihoafrické republiky dnes 24. ledna úspěšně dorazila do cíle. Cesta byla sice nekonečná (v letadle jsme strávili skoro 12 hodin), ale vše proběhlo hladce.

V deset hodin večer nás přivítal noční Johannesburg, odkud nás auta převezla na základnu. Nebudeme lhát – teplá sprcha a měkká postel byly v tu chvíli těmi nejlepšími přáteli pod sluncem. Držíme si palce do prvních dnů stáže!